Podstata kvantitativního uvolňování a vliv na finanční trhy

QE

Úvod

Svět financí a ekonomiky se můžou zdát pro nezasvěcenou mysl zvláštní a komplikované. Matoucí terminologie a poněkud pochybná logika ekonomických teorií, které spějí k tomu, že se jednoduše ztratíme i při chápání těch nejjednodušších věcí. Kvantitativní uvolňování je právě jednou takovou teorií a níže si zmíníme vše, co potřebujete k jejímu pochopení. Otázky jako co je kvantitativní uvolňování, kdo ho dělá, proč to dělají a nejvíce důležitá otázka - jak se projeví v našich kapsách a na grafech, Vám již nebude znít neznámě.

Ale nejprve menší poznámka na začátek. Je důležité pochopit, že ekonomie je svět teoretických modelů. Jsou zde pouze empirická data získaná z pozorování skutečných událostí než řízených experimentů. Stejně jako v astrofyzice. Ekonomové vytvářejí z těchto dat ekonomické modely v domnění, že tyto modely mohou použít na předpovídání budoucnosti.

Jak přichází nová data, novější teorie jsou navrhovány. Výroky napsané níže nejsou pravidly, kterými by se ekonomové řídili. Jsou to modely, které popisují ekonomiky dle jejich nejlepších možností fungování na základě nejaktuálnějších dostupných dat.

Pomalu nebo rychle, hlavně že rosteme

V zásadě existují dva typy ekonomik: rozvojové a rozvinuté. Oba typy musí být rostoucí konstantní rychlostí ať už více nebo méně. Pokud ekonomika přestane růst nebo když růst zpomalí, vstoupí do stagnace nebo recese.

Je to velice důležitý bod - není-li ekonomika stabilně rostoucí či stagnující, je ve skutečnosti v recesi.

Rozdíl mezi rozvojovými a rozvinutými ekonomikami je v tempu růstu. Vyspělé ekonomiky jako např. USA, UK, Japonsko, Německo považují 2% růst HDP za zdravé číslo. Rozvojové ekonomiky jako jsou Brazílie, Rusko, Indie nebo Čína, také známé jako BRIC země, považují 6-8% růst HDP za zdravý.

A teď si představte, že jste vláda nadějné země. Úkolem je zajistit stabilní ekonomický růst. Co to obnáší? Fakticky tři věci.

Položka číslo jedna - nárůst ve výrobní síle. Vaše země potřebuje vyrábět více, aby uspokojila poptávku populace. To lze dosáhnout dvěma různými způsoby: skrze zvýšení množství pracovníků nebo zvýšením jejich efektivnosti.

Například, máte jednoho rolníka, který obdělává svojí půdu s pluhem. Dobré pro něj, ale pro Vaši ekonomiku mohl udělat mnohem více. Vy jako vláda můžete utratit část státního rozpočtu a vybudovat zemědělské odvětví v ekonomice tím, že zaměstnáte 99 rolníků s pluhem nebo dodáte traktory, které udělají veškerou práci. Samozřejmě budete muset zaučit obsluhu traktorů.

Pár věcí si zde musíme uvědomit.

Zaprvé - produkce se ve Vaší malé ekonomice sice zvýšila, ale aby rostla konstantní mírou budete potřebovat stále více traktorů nebo rolníků s pluhem konstantní rychlostí. Zadruhé - přírůstek rolníků je většinou situace v rozvojových ekonomikách, které nemají nouzi o pracovní sílu s nízkou dovedností, jako například Indie nebo Čína. Rozvinuté ekonomiky jako USA nebo Německo preferují spíše využití traktorů vzhledem k charakteristickému nízkému růstu populace a vysoké míry vzdělanosti a znalosti technologií. Jak se ekonomika vyvíjí z rozvojové do rozvinuté, technologický pokrok se stává jeho jedinou šancí jak zvýšit produkci požadovanou rychlostí. Mějme také na paměti, že zemědělská půda v naší zemi je omezený zdroj a má omezený výnos. Tudíž pro zajištění růstu produkce potřebujete položku č. 2 - technologický pokrok. Traktory, hnojiva, geneticky modifikované rostliny a na co si jen vzpomenete.

Položka č. 3 na seznamu jsou investice a to je kapitola sama o sobě. Vaše ekonomika potřebuje peníze, aby zaplatila rolníky nebo traktory a pracovní sílu. To znamená, že financování Vaší rostoucí ekonomiky musí být také konstantně rostoucí.

Čelíte problému: kde seženete všechny ty peníze pro financování Vaší stále rostoucí rostoucí ekonomiky, která je vyžadována?

Jednoduché - můžete vytvořit bankovní systém s jednou velkou Národní centrální bankou uprostřed bankovního systému a spoustu menších privátních bank na periferii. Nyní, když už máte centrální banku, může Vám tisknout tolik peněz, kolik chcete, ale nezískáte je napřímo. Takto to funguje.

Vezměte si kus papíru, napište Dlužím-Ti-Peníze a orazítkujte vodoznakem. Právě jste vytvořili státní dluhopis - část státního dluhu. Poté vytvoříte aukci, kam přizvete menší privátní banky, aby koupily Vaše dluhopisy. Banky přicházejí a kupují, protože jste jako stát důvěryhodný dlužník a štědře jim za držení těchto dluhopisů zaplatíte. Nyní mohou privátní banky držet Váš dluh do té doby, dokud ho všechen nesplatíte nebo mohou jít k centrální bance a vyměnit dluhopisy, Vaše dluhy, za skutečné peníze. Takto získáte peníze, kdežto centrální banka dostane pouze vzkaz v podobě papírku, který říká, že jí dlužíte (dluhopis) a ta vtipná část je, že můžete dlužit kolik chcete. Takto neustále vytváříte ve Vaší ekonomice obojí - peníze i dluh a můžete takto pokračovat pořád dokola.

Zapomeňme nyní na chvilku na dluh a zaměřme se na financování Vašeho ekonomického růstu z čerstvě vytvořených peněz.

Velice rychle zjistíte, že je zde malý háček ohledně vytváření peněz.

Čím více peněz si vytvoříte, tím více peněz máte a tím menší hodnotu také peníze mají. Funguje zde základní nabídka a poptávka. Proces zvyšování peněžní zásoby v ekonomice se nazývá inflace. A nyní - chcete, aby Vaše ekonomika neustále rostla, takže centrální banka pro Vás stále tiskne peníze, ale ani příliš rychle, ani příliš pomalu. Ekonomiky se snaží držet optimální inflaci pro jejich růst. Obvykle to je 2% až 5% ročně. Vše pod 2% je považováno za deflaci a je nebezpečné, protože by to mohlo zpomalit ekonomický růst a mohlo by stačit pro hezkou ekonomickou krizi.

Pokud zde není dostatek peněz v oběhu pro Vaše lidi, aby mohli nakupovat produkty a služby, které Vaše ekonomika vyrábí, obchod se přizpůsobí. Produkce se zpomalí a než se nadějete, 30% Vaší populace je nezaměstnána a hladová jen proto, že jste nechali peněžní zásoby poklesnout jen o několik procent.

Takže, nízká inflace je špatná. A co vysoká inflace? No, jakákoliv inflace nad 7-10% je nazývána hyperinflací a je stejně nebezpečná jako jakákoliv jiná krize. Vidíte? Pokud si vytvoříte peníze příliš rychle, jejich hodnota se rozpustí velice rychle a Vy skončíte s více penězi, za které si můžete koupit méně věcí. Hyperinflace ve Výmarské republice v roce 1921 udělala německé bankovky tak bezcenné, že je Němci pálili v kamnech jako topivo.

Jakmile jste vyřešili optimální míru inflace pro Vaší ekonomiku, můžete nastavit cíl pro centrální banku. Například, je pro Vás nejlepší 3% meziroční inflace . Centrální banka má několik způsobů, jak přidat peníze do oběhu v ekonomice - oba jsou nepřímé. Zaprvé - může půjčovat peníze vládě a poté je může vláda využít na budování např. silnic. Tento jev se nazývá rozpočtové výdaje a vlády ho hodně využívají. Zadruhé - centrální banka může půjčit peníze menším bankám, které je poté půjčí dalším lidem nebo podnikatelům, takže se dostávají peníze do oběhu v ekonomice. Druhá možnost je poněkud složitější, jelikož privátní banky mají své ekonomické zájmy a pokud shledají, že není lukrativní půjčit si peníze od centrální banky, nepůjčí si je. Stejně tomu tak je u bank - pokud shledají, že půjčit peníze podnikatelům nebo lidem se jim nevyplatí, neudělají to. To je jeden z hlavních způsobů, jak peníze mohou zmizet z oběhu.

Jak může tedy centrální banka přimět soukromé banky, aby si od ní půjčovaly? Změnou úrokové sazby. Nízká úroková sazba znamená nižší platby z úroků pro soukromé banky směrem k centrální bance a naopak. Jednoduše řečeno, nízké úrokové sazby - více půjček - vyšší inflace. Vysoké úrokové sazby - méně půjček - menší inflace.

Nutno poznamenat, že soukromé banky jsou klíčovými hráči v peněžní zásobě Vaší ekonomiky. Pokud Vaše centrální banka může přidat peníze do ekonomiky, Vaše soukromé banky mohou znásobit peníze, které již existují v oběhu skrze systém, který se nazývá bankovnictví částečných rezerv. Banka může půjčit tolik kolik chce, ale drží jen zlomek ze zbylých prostředků jako kolaterál.

Například, pan Novák přijde do banky, založí si účet a učiní vklad 100 000 Kč. Díky frakčnímu systému může banka nyní půjčit 90 000 Kč z peněz pana Nováka a držet pouze 10% v rezervě. Další klient - např. pan Vít má zájem o půjčku, kterou musí splatit svojí sázku panu Šťastnému a dostane 90 000 Kč. Pan Šťastný si vezme 90 000 Kč a vloží je do své banky. Banka pana Šťastného může nyní půjčit 81 000 Kč dalšímu člověku, který potřebuje půjčku - pan Švec a takto pořád dokola.

Takže máme pana Nováka se 100 000 Kč na jeho účtě, pana Šťastného s 90 000 Kč na účtě a pan Švec má ve své kapse 81 000 Kč. Celkem 271 000 Kč v našem malém příkladu ekonomiky. Ve skutečnosti je zde pouze 100 000 Kč.

Takto jsou peníze násobeny soukromými bankami, ale pouze za podmínky, že jsou půjčeny.

Poslední věc o bankovním systému.

Přestože bankovní systém dokáže ovlivnit nabídku peněz, dokáže pouze nepřímo ovlivnit poptávku po nich. Pan Švec musí chtít přijít do banky pro úvěr a na druhou stranu si banka musí chtít půjčit od centrální banky. Nicméně jednotlivci, podniky a banky si půjčují a dluží peníze jen tehdy, pokud se cítí dostatečně bezpečně. V podstatě je to pouze skrze tvorbu bezpečného a stabilního prostředí pro ekonomiku, která vítá růst a vývoj, kde může mít vlád vliv na poptávku po penězích. Pokles v této poptávce znamená méně peněz přidaných do oběhu než Vaše rostoucí ekonomika potřebuje = finanční krize.

Reálný účet

Zastavit stát. Přichází pohroma!

Toto je naprosté minimu, co potřebujete vědět o ekonomice a financích, abyste pochopili kvantitativní uvolňování. Pojďme si nyní udělat stručnou rekapitulaci toho, co jsme se naučili.

Ekonomiky potřebují neustále růst. Alternativou není stabilita, ale recese. K růstu ekonomiky potřebují země zvýšit jejich výrobní kapacitu, technologickou základnu a nejdůležitější položku - množství peněz v oběhu.

Pro zajištění správné výše investice pro ekonomiku může centrální banka využít několik způsobů monetární politiky. Jedna z nejoblíbenějších a nejefektivnějších technik centrání banky pro regulování poptávky a nabídky po penězích je zvýšení či snížení úrokových sazeb.

Kromě toho mohou soukromé banky znásobovat peníze v oběhu půjčováním přibližně 10 krát většího množství peněz než ve skutečnosti mají díky frakčnímu systému. A na závěr - vláda za pomoci centrální banky může více nebo méně přímo ovlivnit nabídku peněz v ekonomice, ale nemůže ovlivnit poptávku po nich.

Jak spatřit finanční krizi a jak s ní bojovat?

Díky systému centrálních bank mohou ekonomiky růst závratnou rychlostí během krátkého časového období do obrovských rozměrů. Nicméně vzhledem k povaze jejich fungování, potřebují takové ekonomiky stále více a více peněz.

Co se stane, když si lidé nebo podniky nebudou chtít půjčovat peníze? Znásobování peněz se zastaví.

Veřejné výdaje se sníží, poptávka po zboží a službách poklesne. Růst firem se zpomalí. Po poptávce také brzo spadne nabídka, jakmile podniky omezí produkci a propustí zaměstnance a začnou se přizpůsobovat novým tržním podmínkám. Nezaměstnanost vzroste, sníží se příjem domácností a tak dále v sestupné spirále.

Co se stane, když se privátní banky necítí na půjčování peněz jednotlivcům či podnikatelům? Znásobování peněz se zastaví.

Pokud příliš mnoho malých dlužníků nebo příliš veliký dlužník (jako např. Lehman Brothers holdings Inc.) je na pokraji bankrotu (banka může sama o sobě zbankrotovat), spoustu panu Nováků si přijde vybrat své peníze zpět do banky a banka si náhle uvědomí, že nemají dostatečnou likviditu a nechtějí se dostat do ještě rizikovější pozice půjčováním peněz. Toto chování je velice nakažlivé, jelikož investoři jsou jednoduše vyděšení, co bude s jejich penězi. Řetězová reakce pokračuje do té doby, dokud nemá každý své peníze pod polštářem s vyhlídkou na lepší dny. Znovu poklesnou veřejné výdaje, podniky omezí produkci a ekonomika čelí stejné sestupné spirále do propasti recese. V tomto bodě nebo spíše před tímto bodem musí centrální banka utáhnout opasek soukromým bankám a zvýšit peněžní nabídku snížením úrokových sazeb. Docela logické. Pokud budou mít soukromé banky dostatek peněz, budou se cítit bezpečně a budou opět půjčovat jednotlivcům a podnikatelům a znásobování peněz bude pokračovat a poskytuje ekonomice potřebnou energii pro další vývoj.

Ale co se stane, když jsou úrokové sazby blízko nulových % hodnot a nemohou být sníženy? Zde přichází na řadu kvantitativní uvolňování.

Kvantitativní uvolňování

V širší definici je kvantitativní uvolňování agresivní měnová politika, kdy centrální banka nakupuje značné množství finančních aktiv ve snaze stimulovat ekonomiku tím, že do ní přidá peníze napřímo. Je to jako transfuze čistých peněz přímo do ekonomické žíly.

Teoreticky má kvantitativní uvolňování zapříčinit: zvýšení nabídky peněz v oběhu, jakož i zvýšení hodnoty finančních aktiv, které zůstaly na trhu. Oba dopady vedou do bankovního prostředí, které stimuluje půjčování peněz lidem a podnikatelům a znamená méně výdajů na nákup drahých aktiv.

Kvantitativní uvolňování přichází v mnoha podobách, které se liší hlavně aktivy, která centrální banka kupuje - od koho a v jakém množství?

Banka

Původní kvantitativní uvolňování a následné pokusy o implementaci

Kvantitativní uvolňování je relativně mladý koncept navržený japonským ekonomem německého původu a inspirovaný rostoucí realitní bublinou v Japonsku okolo roku 1990. Profesor Richard Werner vypozoroval, že nejvíce peněz v ekonomice nepochází od centrálních bank, ale od soukromých bank používajících peněžní multiplikátor při poskytování půjček. Na základě tohoto pozorování argumentoval, že není až tak ve prospěch centrálních bank nakupovat státní dluhopisy, ale radši nákup aktiv od soukromých bank z dlouhodobého hlediska.

V roce 2001 zavedla Japonská centrální banka agresivní měnovou politiku, které říkali kvantitativní uvolňování, nicméně to nebylo přesně to, co Werner navrhl. Japonská banka udělala přesně to, na co Werner upozorňoval - nakoupila obrovské množství vládního dluhu. Nyní víme, že všechny tyto pokusy o řízení třetí největší ekonomiky na světě, která byla více než desetiletí v deflačním období, byly marné a vedly k dalšímu období deflace.

V roce 2009 představila Bank of England jejich vlastní verzi kvantitativního uvolňování, současně snížila úrokové sazby k posílení efektu. Další neúspěch. Británie dělala více či méně to, co Werner navrhl v jeho teorii - správně pumpovat nové peníze do ekonomiky skrze soukromé banky, jenže tento tah nestimuloval úvěry. Stimuloval obchodování na finančních trzích a nově vytvořené Libry se potopily ve vodách finančních trhů a nezbylo nic pro britskou ekonomiku tak, jak to bylo zamýšleno. Do roku 2014 Bank of England vytiskla 410 miliard dolarů a pro Britskou ekonomiku to nyní znamená pozitivní výhled a známky oživení, inflace klesla hluboko pod projektovanou úroveň 2% na rekordní minimum 0% a nyní jí hrozí deflace, což je tak trochu opak toho, co bylo zamýšleno.

Na konci roku 2008 americká Federální rezervní banka (FED) zahájila zdaleka nejambicióznější kvantitativní uvolňování.

Jejich nápad spočíval v koupi tolik finančních aktiv, jak jen to je možné od každého a všude, počínaje levných hypotečních zástavních listů, které naplnily trh, protože je nikdo nechtěl. To byly přesně ty stejné hypoteční listy, které byly poslední kapkou, která způsobila světovou finanční krizi v roce 2008. Tento tah měl za následek napumpování dalších 3,7 trilionu dolarů do americké ekonomiky a nakonec rozptýlení do globálních ekonomik v následujících 5ti letech.

Mnoho světových ekonomů považují tento případ za jediné úspěšné kvantitativní uvolňování, ačkoliv zde existuje i kritika z nevládních ekonomických zdrojů. Nicméně se má za to, že se americká ekonomika posunula z intenzivní péče do stavu rehabilitace. Do září 2015 FED doufá, že postupně začne zvyšovat úrokové sazby, přestože inflace v USA klesá, jak tomu bylo v předchozích případech.

V letech 2013 a 2014 se Japonsko znovu rozhodlo, že se pokusí o kvantitativního uvolování a dají světu vědět, že jsou na tom skutečně špatně. Jejich program pumpování peněz do japonské ekonomiky je stále menší než v Americe, ale proporcionálně je mnohem větší. Bank of Japan oznámila, že skrze měsíční injekce bude nakupovat vládní dluh v celkové výši přibližně 650 miliard dolarů. Od té doby nevidíme významné zlepšení v japonské ekonomice, pouze více deflace.

Eurozóna se pustila na svůj program QE v roce 2015 ve snaze podpořit zmenšující se ekonomiku EU. Kvantitativní uvolňování ECB - Evropské centrální banky začne skromným objemem 1 trilion dolarů. Skromný k velikosti její ekonomiky. ECB oznámila, že se chystají napumpovat 1/3 toho, co napumpovala do své ekonomiky USA, ale toto číslo se může i zvýšit, pokud se ukáže, že má QE alespoň nějaký pozitivní efekt.

Myšlenka evropské centrální banky je podobná jako myšlenka Fedu. QE bude zahrnovat nákup finančních aktiv, včetně státního dluhu členských zemí eurozóny, stejně jako aktiva z agentur a institucí. Cíl inflační míry byl stanoven na 2% za rok, jak to bylo u všech výše uvedených zemí.

Kritika kvantitativního uvolňování

Kritici především říkají, že neproduktivní investice jsou přirozeně deflační. Soukromé banky nalijí peníze raději do finančních trhů místo toho, aby je nalili do jednotlivců. Nafukování ekonomik na úkor vládního dluhu, jak to udělala např. USA s Čínou, není dobré ani pro Čínu ani pro USA.

Další křídlo finančních expertů tvrdí, že agresivní měnové politiky, jako je kvantitativní uvolňování, zbaví ekonomiku hospodářských cyklů a to vyhlazením recese a centrální banky musí poté vyhlazovat také ekonomický boom po recesi.

Banka pro mezinárodní platby (centrální banka centrálních bank), zůstává nestranná a pozoruje, že se centrální banky staly více závislými na ekonomických stimulech.

Vliv kvantitativního uvolňování na finanční trhy

V zásadě existují dvě tržní reakce na základě fundamentálních zpráv: okamžitý spike po vyhlášení zpráv, poté se trh vrací do rovnováhy a dlouhodobější vliv fundamentu, který se projeví až po určitém čase - měsíci, půl roku.

Co se tedy stane, když je QE vyhlášeno a jaký dopad to má na trh?

Teoreticky by v obou případech měla měna oslabit, jelikož je v oběhu více peněz - zvýší se tím i inflace - zvýší se nabídka a sníží se cena. Je to skutečně to, co se stane?

EU oznámila QE 22. ledna a EUR/USD spadlo o 500 pipů v následujících dvou dnech. Poté se pád pozastavil, zatímco ekonomové diskutovali o dosažení parity na EUR/USD.

UK oznámila kvantitativní uvolňování v březnu 2009. GBP/USD kleslo o 600 bodů za dva týdny, ale poté vzrostlo o 3300 bodů v dalších čtyřech měsících, kde se pohybovala po zbytek roku.

USA oznámila první kolo kvantitativního uvolňování v prosinci 2008. EUR/USD si připsalo 2000 pipů v následujícím týdnu, v dalším týdnu se vrátilo na původní hodnotu před oznámením, poté konstantně rostlo půl roku a postupně klesalo tak, jak Fed přestával s QE mezi jednotlivými kvartály Q1, Q2 a Q3.

Ve srovnáním se zlatem ztrácel americký dolar hodnotu od roku 2007 do roku 2011 a od té době pomalu posiluje.

Nové kolo japonského QE začalo v dubnu 2013, japonský yen spadl o 900 pipů oproti USD, ale kurz se stabilizoval na další rok a půl.

Abychom to shrnuli - první reakce je propad měnového kurzu, ale s časem dochází k posilování. Zatím se kvantitativní uvolňování ukázalo statisticky deflační na měnovém trhu.

Webináře

Odpověď je v oblacích

Údaje o účincích kvantitativního uvolňování jsou neustále analyzovány po celém světě, ale výsledky agresivní měnové politiky jsou vše, jen ne přesvědčivé. Různé ekonomiky a jejich měny reagovaly odlišně na metody QE centrálních bank a na konečné závěry si budeme muset chvíli počkat. Ve většině zemí provádějících QE nedošlo k růstu inflace, někdy dokonce došlo k deflaci. Do světové ekonomiky tak bylo vstříknuto několik triliónů dolarů několika národy. Vyspělé ekonomiky se skutečně zotavily z propadu, ale nově vzniklé peníze cestovaly přes hranice a vytvořily nadnárodní ekonomickou bublinu v rozvojových ekonomikách. Prasknou tyto bubliny? Otázka je jenom kdy...

Nejlepší rada je zde pečlivě sledovat finanční trhy. Dále zkoumat finanční trhy a aplikaci agresivní monetární politiky na ekonomiku, ale vždy mějte na paměti, že ekonomika se může zlepšovat navzdory toho, že její měna ztrácí relativní hodnotu a naopak.